Karel Roden a Regina Rázlová, dvě ikony českého filmu
se poprvé setkaly na filmovém plátně, aby ve filmu Tancuj, Matyldo vyprávěly o náročném soužití s člověkem, jenž trpí Alzheimerovou chorobou.
Nový český film Tancuj, Matyldo s tématikou Alzheimerovy choroby měl premiéru necelý měsíc před Vánocemi. Film vznikl za podpory značky Moje lékárna. Na stránkách našeho magazínu se tématice Alzheimerovy choroby často věnujeme.
Hlavním hrdinou filmu Tancuj, Matyldo je uzavřený soudní exekutor Karel v podání Karla Rodena, jenž je vlivem událostí donucen starat se o svou bohémskou matku, kterou hraje Regina Rázlová. Ta ve filmu onemocní Alzheimerovou chorobou.
Téma nového celovečerního filmu se tvůrců filmu, manželů Slavíkových, dotýká osobně. Právě oni byli těmi, komu do života před časem zasáhla vážná nemoc. Od té doby se tématu Alzheimerovy choroby oba věnují. Před premiérou filmu jsme s nimi udělali zajímavý rozhovor.
Snahou všech filmových tvůrců je přijít na filmovém plátně s něčím novým a neobvyklým. V případě snímku Tancuj, Matyldo se vám to rozhodně povedlo. Téma Alzheimerovy choroby je velmi neobvyklé a také originální. Proč jste k němu sáhli? A jak těžké pro vás bylo toto závažné téma prosadit na filmové plátno?
Petr Slavík (PS): Scénář filmu je inspirovaný skutečnou událostí z naší rodiny. Základem pro nás byla podpora Státního fondu kinematografie. Bez ní by asi náš film nikdy nevznikl. Vzpomínám si, jak během slyšení před radou fondu někteří radní vyjádřili obavu, zda jsme si nevymysleli něco nereálného. Že pečovat doma o nemocného Alzheimerem není možné a že divákům dáváme iluze a klamné naděje. Naopak jiní měli pocit, že příliš moralizujeme a říkáme, že kdo dá nemocného do ústavu, je špatný. Tehdy se nám podařilo tyto výhrady rozptýlit a podporu jsme dostali. S podobnými názory se setkáváme opakovaně, ovšem skutečnost je jiná. Naše zkušenost, stejně jako zkušenost kohokoli, je jedinečná a nepřenosná. Kromě jiného vycházela i z daných podmínek a ty má každý jiné.
Můžete našim čtenářům přiblížit vaši osobní zkušenost s Alzheimerovou chorobou. A kdy vás vlastně napadlo se o tyto zkušenosti podělit s filmovými diváky?
Nataša Slavíková (NS): Nápad vznikl před více než sedmi lety ještě za života mé maminky, která s Alzheimerovou nemocí žila sedm let. Péče o maminku nám přinášela spoustu humorných, či tragikomických situací. Navíc jsme pak pro Českou televizi natočili dokument Život s Alzheimerem o lidech, kteří pečují o své nemocné blízké, takže jsme se setkali se spoustou dalších příběhů.
Jak péče o maminku probíhala?
NS: Čtyři roky se o ní staral otec a po jeho smrti já s našimi dvěma syny. Ona do ústavu zoufale nechtěla a já musela otci slíbit, že ji tam nikdy nedám. Upřímně řečeno jsem tehdy ale netušila, co všechno takový slib obnáší. A splnit ho nebylo vůbec jednoduché a samozřejmé. Za to, že se to povedlo, vděčím jednak ochotě obou synů se na péči podílet a pak také situaci, která to umožňovala. Oba tehdy ještě studovali a já mám svobodné povolání, takže jsme měli možnost si čas podle potřeby organizovat a střídat se u ní.
To jste měli štěstí. Řada lidí tuhle možnost bohužel nemá.
NS: To je pravda. Kdybychom byli zaměstnaní, bylo by to mnohem složitější. Znám ale lidi, kteří to dokázali i tak. To, že se se nám to povedlo, naši rodinu stmelilo, a samotný konec, který nebyl lehký, nám přinesl jinak těžko dosažitelný pocit naplnění.
Co si o Alzheimerově chorobě po prožité vlastní zkušenosti vlastně myslíte?
NS: Alzheimerova demence se právem považuje za velkou hrozbu, za jakousi novodobou epidemii. Nemocných rapidně přibývá a přibývat bude. Proto je cenný už samotný fakt, že se o ní ve veřejném prostoru mluví. Tím spíš, že obecná informovanost o ní je stále nízká, panuje kolem ní spousta předsudků a mýtů, lidé se za ni často stydí a když se objeví v jejich rodině či okolí, nevědí si s ní rady. Přes jisté pokroky ji medicína stále vyléčit nedokáže, ale dokáže zpomalit její průběh, a tak je velmi důležité zachytit její příznaky včas.
Do jaké míry jste do scénáře vložila své vlastní reálné životní zážitky?
NS: Spousta situací ve filmu obsažených se skutečně stala. I když ten příběh a postavy v něm jsou vyfabulované, všechno to vychází z osobní zkušenosti, má to reálný základ, prostě to není vycucané z prstu.
Proč jste si jako hlavní představitelku zvolili pro svůj film paní Reginu Rázlovou?
NS: S Reginou Rázlovou jsem se seznámila několik let před tím, než jsem vůbec tušila, že by podobný film mohl vzniknout. Bylo to v době, kdy jsem jako externí producentka vyráběla pro Českou televizi cyklus Třináctá komnata. Její Třináctou komnatu pak natočil někdo jiný, ale s Reginou jsem v kontaktu zůstala. Navštěvovaly jsme se, zvala nás do divadla a když jsme pak psali scénář, ona pro nás byla od začátku první a jasnou volbou. Nejen proto, že je výborná herečka, ale také z toho důvodu, co všechno v životě prožila.
PS: Když jsme Reginu Rázlovou viděli v představení Miss Dietrich v Divadle Ungelt, bylo jasné, že to je Matylda. Bohémská, extrovertní, stárnoucí, a přitom stále krásná žena. Když jsme se pak nad scénářem scházeli, Regina mě přesvědčila, že se nebude bát jít až na dřeň. Nejen, že dokáže zahrát tu proměnu v lidskou trosku, ve kterou se lidé postižení touhle nemocí mění, ale že dokáže dát té postavě humor i hloubku.
Ve filmu zazní také píseň Toma Waitse Tancuj, Matyldo. Jaký vztah k této písni máte a proč jste ji vybrali pro název filmu?
PS: Záležitost s touhle písní je poněkud složitější. Původně jde o australskou zlidovělou píseň Waltzing Matilda, kterou u nás lidé znají v podání Pavla Bobka v její anglické verzi nebo v české verzi jako Hádej Matyldo od Karla Hály. Název si lidé spojují s valčíkem. Ta píseň ale v originále není o ženě Matyldě ani o tancování. Je o námezdních dělnících, kteří putují od farmy k farmě a nechávají se najímat na práci. A Matilda, v angličtině se píše s měkkým i, je bágl, ve kterém si nosí nářadí. Prostě břemeno, které vláčejí celým svým nelehkým životem. Tom Waits pak použil nápěv té písně a sám v obtížně přeložitelném básnickém textu vypráví o setkání s dívkou Matildou, o nocích proflámovaných v barech, o alkoholu a o tom, že za všechno se nakonec musí platit. Ta mnohoznačnost různých významů a interpretací se nám líbila a vlastně i odrážela mnohoznačnost našeho vyprávění.
Film Tancuj, Matyldo je zároveň spojen s osvětovou kampaní o Alzheimerově chorobě. Co byste chtěli, aby se v přístupu k nemoci změnilo?
PS: Rozhodně nechceme filmem moralizovat a říkat, že svěřit nemocného do ústavní péče znamená selhání. Tahle životní situace je nesmírně složitá a neexistuje pro ni univerzální návod řešení. V našem filmu jde totiž o něco jiného. Přestože se většina otázek tohoto rozhovoru točí kolem Alzheimerovy demence, film o ní není. Je o vztazích uvnitř nepříliš funkční rodiny, do jejíhož života tahle nemoc fatálně zasáhne. A působí tady jako katalyzátor. Tím, že se s ní jednotlivé postavy musí nějak vyrovnávat, mají možnost nacházet cestu nejen k těm druhým, ale i sami k sobě. Jak a jestli vůbec se jim to podaří, uvidí diváci až ve filmu.
Děkujeme za rozhovor.
